Nová sci-fi série Murderbot (Z deníků Robokata), natočená podle knižní předlohy Marthy Wellsové, vás jisto jistě pobaví, v komických situacích se ale mnohdy skrývá víc, než by se zdálo…

Pod jménem Murderbot si pravděpodobně představíte kovového krvelačného robota, bažícího po zkáze celého lidstva, v případě stejnojmenné série je to ale poněkud jinak. Robotí protagonista chce jediné – v klidu sledovat oblíbené seriály.

Ano, už jen základní premisa téhle série nutí k pobavení. Murderbot, v podání skvělého Alexandra Skarsgårda, totiž skutečně po ničem jiném netouží. Že vám slovo touha k něčemu tak analytickému, jako je plechový android, nesedí?

Váš pocit je správný, Murderbot je vyvinut tak, aby navenek připomínal člověka – proto koneckonců Skarsgård – především se ale hackne a od té doby vládne čímsi, co by se dalo nazvat svobodnou vůlí, a dokonce zažívá něco jako emoce. V situacích, kdy se lidé cítí nervózní, se ošívá a tvrdošíjně, někdy až příliš okatě, se vyhýbá očnímu kontaktu – na robota se zkrátka chová přinejmenším podivně. Právě díky novému vidění světa ho ale zajímá vývoj děje jeho oblíbených seriálů, kde se mimo jiné řeší i mezilidské vztahy.

Murderbot je v rámci fiktivních příběhů žere, v rámci reality, v níž sdílí prostor s pětičlennou, otravně lidskou a emocionální posádkou, už ho to zase tolik nebere. Kdyby k tomu měl fyzické dispozice, nad některými lidskými výlevy by si pravděpodobně ublinknul, čím déle ale se svou posádkou, kterou má za úkol na jejich vědecké misi chránit, tráví čas, tím větší za ně robotím způsobem „cítí“ odpovědnost.

Murderbotův vztah k posádce je obecně půvabným prvkem série – byť jsou její členové chytří na poli vědeckém, ve zdánlivě běžných situacích se chovají poněkud naivně. Murderbot jako by měl na starost skupinku dětí, které všude lezou, všeho se dotýkají a vše strkají do pusy, bez ohledu na nebezpečí, které jim může hrozit. „Ve skutečnosti mají přístup k velké moudrosti,“ komentoval to v rozhovoru pro Vanity Fair jeden z tvůrců Chris Weitz. „Ale jsou mimo svou komfortní zónu a jsou ve špatný čas na špatném místě,“ dodal.

Chris a Paul Weitzovi, kteří mají na kontě například legendární Prci, prci, prcičky, Jak na věc nebo Fotři jsou lotři jsou komici tělem i duší, a právě to z jejich zbrusu nové série dýchá. Na první pohled čistě komediální protagonista však řeší i vnitřní rozpory. „Tato postava má humor, ale i sebenenávist a není si zcela jistá, zda je schopna smysluplných, emocionálních interakcí s lidmi,“ řek Paul.

Chris Weitz dodal, že Murderbot je tak trochu puberťák a jeho postava vypráví mimo jiné příběh o dospívání. Vypořádává se totiž s rozporem mezi tím, co chce a co by měl. „Je to ekvivalent toho, jako byste se chtěli jen dívat na telefon, a ne jednat s lidmi,“ vysvětlil Chris.

Že Murderbot disponuje mnoha lidskými slabůstkami, potvrdila loni v rozhovoru pro New Scientist i autorka Martha Wellsová. „Můj smysl pro humor může být opravdu hořký a u Murderbota jsem se k tomu tak trochu přikláněla. Zdálo se mi, že k postavě a způsobu, jakým Murderbot zpracovává emoce, se to opravdu hodí.“

Plechového protagonistu dokonce v tomhle kontextu mnozí vnímají jako metaforu pro lidi na autistickém spektru, kteří se někdy mohou potýkat s problémem, jak reagovat na emoce. Murderbotova posedlost seriály by se zase dala vnímat jako hyperfixace, tedy extrémní soustředění na jednu věc. A s tím se vedle například Sheldona Coopera ze sitcomu Teorie velkého třesku potýká v současné době kdekdo.

Z tohohle netradičního robota jde v každém případě strach jen čistě teoreticky, ačkoli zpočátku mnohokrát zvažuje, že se své posádky nadobro zbaví, vždycky mu v tom zabrání strach z likvidace, čím déle se ale příběh odvíjí, tím více z Murderbota čiší pocit odpovědnosti, který si vůči svým spolužijícím vytvořil.

Ať už v současné chvíli bažíte po rozptýlení, pobavení nebo metaforách, Murderbot vás pravděpodobně nezklame. Série se má dočkat celkem deseti epizod, které Apple TV+ uvolňuje postupně.

Článek TÉMA: Murderbot se Skarsgårdem pobaví, přináší ale i hlubší poselství se nejdříve objevil na FilmStories.cz.

Hvězdu série Urgent (The Pitt) Noaha Wylea jsme už v doktorském viděli. Kdo si během sledování úspěšného formátu nevzpomněl, jistě mu teď svitne, když uvidí jméno doktor John Carter – tak se jmenovala Wyleova postava v kultovním lékařském seriálu devadesátých let Pohotovost, v němž hrál mimo jiné i idol žen George Clooney.

Noah Wyle si s Urgentem tak trochu oprášil nejen roli, ale také extrémní popularitu, kterou mu obě role přinesly. Původní myšlenkou bylo znovu přivést k životu Pohotovost, respektive Johna Cartera. Tenhle projekt měl prý k realizaci velmi blízko, vidle do něj ale nakonec hodila Sherri Crichtonová, vdova po tvůrci Pohotovosti Michaelu Crichtonovi, která s obnovou seriálu nesouhlasila.

Studio ale o spolupráci s Wylem pořád stálo, a tak se začalo pomalu formovat něco, z čeho ve finále vznikl seriál Urgent. I přesto se Wyle, Wells a Warner Bros. nevyhnuli žalobě. Sherri Crichtonová tvrdila, že Urgent je v podstatě Pohotovost, jen pod jiným názvem.

Wyle si ale tvrdošíjně stojí na tom, že jakmile bylo jasné, že se pokračování Pohotovosti konat nebude, „vydali jsme se úplně opačným směrem, jak jen to šlo, abychom vyprávěli příběh, který jsme chtěli vyprávět – a to ne kvůli tomu soudu, ale protože jsme nechtěli opakovat naši vlastní tvůrčí práci,“ vysvětlil v rozhovoru pro Variety.

Kromě vyprávění v reálném čase vyznívá Urgent oproti Pohotovosti jako dokudrama, kde emoce místo strhující hudby tvoří komornost a autentičnost příběhu. Dokonce i postavy doktora Cartera a doktora Michaela Robinavitche se nemůžou více lišit – zatímco Carter pocházel z privilegovaného prostředí, Robby pochází z dělnické třídy.

„Opravdu jsme chtěli najít něco nového,“ říká. „A v jistém smyslu to bylo na celé věci to nejvíc skličující. Měli jsme opravdu pocit, že jsme to zvládli,“ dodal Noah. A Urgent se pro Wylea od Pohotovosti liší i v mnoha jiných ohledech.

„Je to podobný pocit, ale tentokrát ten cirkus znám,“ srovnává 53letý herec oba seriály. „Tentokrát se pod touto velkou střechou nekoná žádné překvapení,“ nechal se slyšet herec. Na rozdíl od Pohotovosti je Wyle v případě Urgentu nejen hlavní atrakcí manéže, ale coby výkonný producent a scenárista také tak trochu principálem.

To mu přináší sice vhled, který obyčejní herci nemívají, tahle pozice, která je pro něho nová, však přináší i nežádoucí vedlejší efekty jako například přílišnou pozornost médií. Od premiéry Urgentu do odvysílání celé série rozdal něco kolem stovky rozhovorů. „Rád konverzuju, ale nemám rád, když jsem ten, kdo mluví,“ vysvětlil Wyle.

Doktoři mi psali něco jako: ‚Cartere, kde jsi?‘

Aktuální nášup počinů z lékařského prostředí si lze celkem logicky spojovat s nedávnou pandemií, a to potvrdil i Wyle, jemuž prý psali doktoři, které svou rolí v Pohotovosti inspiroval ke studiu medicíny. Více ale bylo těch, kteří si zoufali nad stavem zdravotnictví, nedostatkem lékařů a v neposlední řadě nad tím, že se o jejich těžkém údělu nemluví. „Doktoři mi psali něco jako: ‚Cartere, kde jsi?‘“ vzpomíná. „‚Je to tu opravdu těžké.‘“

Wyle se ale během pandemie potýkal s vlastní krizí. „Nejspíš dost nemístně vtipkuju, že jsem v roce 2020 aspiračně přemýšlel o nervovém zhroucení, ale nemohl jsem přijít na to, na kdy si ho naplánovat,“ říká. „Prostě jsem si myslel, že se svět hroutí. A já nevěděl, jak přispět něčím smysluplným nebo hodnotným,“ přiznal Wyle.

Připustil, že mu představa, že by na krk znovu zavěsil stetoskop, přišla nepřijatelná, jenže ty zprávy, které mu chodily, všechno změnily. Prohlásil, že k lékařům cítí obrovskou úctu a rozčiluje ho, že jsou tihle odborníci neustále zpochybňováni veřejností.

„Připadá mi k vzteku, že se stále nemůžeme dohodnout na tom, že roušky eliminují přenos nemocí. Rozčiluje mě, že stále nechceme uznat, že vakcíny jsou důležitým způsobem vymýcení nemocí. Rozčiluje mě, že jsme tam, kde jsme teď. Proto jsem chtěl natočit pořad, který by znovu upozornil na to, co je to objektivní lékařský fakt,“ vysvětlil.

Právě všechny zmíněné odlišnosti spolu s aktuálními tématy tvoří výjimečnost série. Diváci s doktory urgentu čelili současným problémům, jako je předávkování fentanylem, zneužívání nebo masová střelba. Emocemi nabitý děj ale odlehčuje špetka humoru v podobě ukradené sanitky nebo krysy, pobíhající po nemocnici.

Dokonale vyvážený a atraktivní formou vyprávěný příběh vynesl Urgent do popředí zájmu, pokud jde o ceny Emmy. Seriál se tak zařadil vedle hitů jako Odloučení (Severance) nebo Bílý lotos (The White Lotus). Oficiální sledovanost první řady sice neznáme, ale špitá se, že jde o jednu ze tří nejsledovanějších sérií platformy Max vůbec.

Článek TÉMA: Urgent měl být pokračování Pohotovosti. Všechno zhatila žaloba se nejdříve objevil na FilmStories.cz.

Matt Remick v podání Setha Rogena se dostane do vedení filmové společnosti Continental Studios. Ve své nové pozici to nemá lehké, bojuje s vrtošivými požadavky celebrit, kterým se chce mermomocí zavděčit, korporátem, který se zkrátka snaží jen vydělat a pravidelně odporuje tvůrčím představám jeho zaměstnanců, a hlavně sám se sebou.

A jak tahle komediální jízda vznikla? Seth Rogen opět spojil síly s Evanem Goldbergem, s nímž prvně spolupracoval v roce 2007, když oběma bylo pouhých třináct let, na snímku Superbad, později pak pod taktovkou tohoto dua vznikla ztřeštěná komedie Apokalypsa v Hollywoodu. I v případě aktuálního počinu Studio se Rogen s Goldbergem nadchli pro sebeironii a parodii vlastního života.

„Už dávno jsem se naučil, že čím víc si dělám legraci ze svých záležitostí, tím je to vtipnější,“ vysvětlil Rogen pro Sharpmagazine.com. „Když jsem natáčel Fabelmanovi, inspirovalo mě, jak je ten film osobní a jak je bezostyšně vytržený ze života Stevena (Spielberga),“ vysvětlil Seth Rogen.

Superbad byl založen na našich zkušenostech, takže je to vždycky studna, ke které rádi chodíme.

„A vzpomínám si, že jsem si říkal, že by bylo fajn udělat zase něco opravdu osobního. Podívali jsme se na své vlastní životy a říkali si: ‚Jak z toho něco udělat,‘ víte? Superbad byl založen na našich zkušenostech, takže je to vždycky studna, ke které rádi chodíme.“

Druhý díl se odehrává v podstatě celý na natáčení jediné scény, u kterého je Matt coby hlava studia přítomen. A kdo by z přítomnosti šéfa nebyl nesvůj? Matt navíc celé natáčení nechtíc opakovaně sabotuje, a tak rychle nabývá oprávněného pocitu, že ho tam vlastně nikdo nechce.

Rogen připustil, že vedle samotného konceptu seriálu je i tahle konkrétní situace skutečně autentická. „Doslova dnes se chystám navštívit natáčení filmu, který produkujeme, a právě jsem říkal producentům: ‚Vím, že mě tam nechtějí. Vím, že to všechny ostatní bude stresovat, když mě tam budou mít. (…) Takže to jsou věci, se kterými se opravdu ztotožňuji, ten strach, že mě nikdo nechce mít u sebe, že mě vlastně nikdo nemá rád a že po mně jen něco chtějí a že můj příspěvek vlastně všechno zhoršuje,“ přiznal.

Inu, ne nadarmo se říká, že by měl člověk psát o tom, co skutečně zná. Studio je důkaz toho, že to skutečně funguje. Rogen se dokonce rozhodl využít věty, kterou kdysi slyšel od muže, který představuje v reálném životě to, co vyobrazuje postava Matta Remicka. Ten zdánlivě nevinný bonmot se mu prý nesmazatelně zaryl do mysli.

„Jednou jsme se setkali s manažerem, který nám v mládí dával poznámky a on řekl: ‚Dal jsem se na to, protože miluju filmy a teď je mým úkolem je ničit,‘“ řekl Rogen. Matt na začátku seriálu prohodí přesně tu samou větu. „Ta jedna věta v nás opravdu silně rezonovala.

A hlavně jsme ji začali vnímat jako velmi komediální, jako že je to velmi zábavná dynamika, pokud milujete filmy a lidi s nimi spojené. Spousta těch lidí, kteří pracují ve studiích, chce být prostě oblíbená u tvůrců, herců a scénáristů a chtějí mít pocit, že jsou součástí tvůrčí stránky věci. Ale zároveň musí neustále dělat věci pro svou vlastní sebezáchovu.“

Rogen prozradil, proč je postava Matta tak roztěkaná a roztříštěná mezi tím, co chce a co musí, z čehož nakonec plynou všechny ty pro zpovzdáli sledujícího diváka vtipné průšvihy. Rogen vysvětlil, že být na vedoucí pozici filmového studia je hodně stresující záležitost.

„Je v tom všem taková nepříjemná panika a maniakální energie, kdy prostě vědí: ‚Chci, aby to bylo dobré, a nechci si znepřátelit lidi, kteří to dělají. Ale když to bude špatné, nechci za to nést odpovědnost. A zároveň, pokud je to opravdu dobré, chci k tomu mít natolik blízko, abych se mohl spojit s úspěchem a pozvednout své vlastní postavení,‘“ vysvětlil Rogen.

Ať už jste fanoušky tvorby dua Rogen Goldberg nebo ne, tuhle komediální sérii byste si neměli nechat ujít. Studio a Apokalypsa v Hollywoodu mají sice stejné tvůrce, jejich novinka je ale o poznání sofistikovanější, ať už po stránce dějové, tak řemeslné, a kromě kousavé satiry amerického filmového průmyslu z tohohle počinu lze cítit zároveň lásku k tomuhle řemeslu, náročnému prostředí navzdory.

Ruku k dílu navíc přiložila i řada hollywoodských legend jako například tvůrce a režisér Čisté duše nebo Apolla 13 Ron Howard, který tu neztvárnil nikoho jiného než sám sebe, byť pravděpodobně svou poněkud přehnanou verzi.

Použité foto: Gage Skidmore / CC BY-SA 2.0 / flickr.com/photos/gageskidmore/36137139426

Článek Téma: Studio – Když si ze sebe střílí hollywoodská smetánka se nejdříve objevil na FilmStories.cz.

Bílý lotos se od někdejšího oblíbeného seriálu mladých v mnoha ohledech liší a Mike White poměrně nedávno připustil, že zatímco „Lotos“ je pro něho práce snů, u Dawsonova světa měl problém seriál uměle protahovat tak, aby udržoval napětí. „Pokaždé jsem začal, ať už vědomě či nikoli, pálit dům,“ řekl White v rozhovoru pro The New Yorker.

I proto ho jeho aktuální práce tolik baví, jelikož na konci každé série může „spálit dům“ a začít stavět nový. A jako bonus se mu daří sklízet pořádný úspěch. Bílý lotos přitom vznikal jako zdánlivě nenápadný projekt šitý během nejisté doby covidové pandemie.

Mike White se vyžívá v psychologii charakterů a také je po většinu své kariéry vnímán jako tvůrce, který se zaobírá „studií podivínských postav“. Čtyřiapadesátiletý scenárista, režisér i herec zaznamenal svůj velký úspěch v roce 2003 s filmem Škola rocku.

Jeho projekty se od sebe zdánlivě liší, zatímco Škola rocku si našla široké publikum, White se nebojí ani projektů, které potěší značně užší cílovou skupinu. Příkladem je seriál Mé nové já, na jehož tvorbě se podílela Laura Dernová, která si tu pak zahrála hlavní roli.

Tady je fascinace psychologií patrná už z podstaty protagonistky, která se hned v úvodu seriálu mentálně zhroutí a po zbytek vyprávění se snaží najít své pravé já a kompromis mezi tím, co chce, a mezi tím, co od ní očekává okolí. I v tomto případě moc nevíte, co si vlastně o hlavní hrdince myslet, a to je ten pocit, na který se White vyloženě specializuje.

Ani postavy Bílého lotosu nejsou zdaleka černobílé. Koneckonců máme mít pocit, že každý z nich má důvod a dostatečně otrlou povahu k tomu, aby spáchal vraždu. Tahle satirická tragikomedie nabízí důvěryhodné, komplikované a špatně čitelné charaktery, jejichž chování může lákat k rychlému odsudku, a se zkažeností lidských povah tu kontrastuje krásné exotické prostředí a luxus pětihvězdičkového resortu. Závěrem ale nakonec zjistíte, že žádný luxus na světě vás neochrání před zhýralostí lidství.

Přestože Bílý lotos se stal veleúspěšnou franšízou, White se s každou další řadou snaží záměrně vyhýbat šablonovitosti. Jistě, pokaždé nás série zavede do luxusního resortu, pokaždé se stane vražda, pokaždé sledujeme více či méně morálně pochroumané charaktery.

Zatímco první řada kritizovala pokrytectví amerických zbohatlíků, kteří se hojně usazují v exotických destinacích, druhá série přinesla „italskou ložnicovou frašku“, která byla o něco svižnější a co do postav i do děje bujařejší.

Jednou z nejoblíbenějších postav obou sérií byla Tanya, kterou hrála dnes již snad všem generacím známá Stiflerova máma Jennifer Coolidgevá. Role v Bílém lotosu restartovala její kariéru a Tanyu si neoblíbili jen diváci, ale také White. „Moc mi chybí,“ přiznal, přesto se s Coolidgeovou shodli, že její odchod je dramaturgickou nutností.

Druhou a třetí sérii pro změnu propojuje postava Belindy, která se do thajského Bílého lotosu přijíždí přiučit, jak lépe pečovat o tělo i mysl klientů. White prozradil, že u charakteru Belindy, která se ve srovnání s ostatními postavami vyhřívá na morálním piedestalu, uvažoval, zda její povahu „nepolidštit“ nějakými těmi charakterovými vadami na kráse. Jestli se mu to povedlo, ať posoudí sami.

Svou zvláštní roli ve třetí řadě mají herci thajského původu, speciálně pak Lalisa Manoban (která v seriálu hraje zdravotní mentorku Mook), známá v Thajsku jako Lisa, členka extrémně populární skupiny Blackpink.

White připustil, že s obsazením thajské star trochu váhal. Znamenalo to najmout speciální ochranku navíc a také se bál, že by to mohlo působit jako zoufalý krok, jak k seriálu upoutat pozornost. Nakonec se ale tahle volba vyplatila v mnoha ohledech. Projevilo se to například v komunikaci s místními, kteří byli po zveřejnění informace o Lisině účinkování v seriálu ještě ochotnější.

I s třetí řadou chtěl White přinést zcela nové poselství. Hned v úvodu nás přepadla překvapivě akční scéna, která nás ujišťuje, že se v resortu něco nepěkně zvrtne. Zatímco v předchozích řadách jsme se většinu série smáli satirickému, až bizarnímu chování postav, úvod třetí série vyzní poněkud dramatičtěji. White přesto aktuální sérii považuje za možná nejkomediálnější ze všech.

„Je to o smrti, ale zároveň je to podle mě možná nejvtipnější sezóna,“ pronesl White. Zápletka třetí řady ho prý napadla během pobytu v Thajsku, kde hledali lokace k natáčení. White onemocněl bronchitidou a medikace, kterou se léčil, měla coby vedlejší účinek nespavost. Během bezesných nocí si White představoval skupinu turistů ze Západu, kteří do Thajska přijedou hledat duchovní očistu.

Právě do téhle destinace štáb třetí série přivedly také praktické důvody. White si původně pro třetí sérii představoval coby ideální setting Japonsko, Thajsko je ale z hlediska daní o dost přívětivější. Většina řady se tedy natáčela v hotelu Four Seasons na ostrově Koh Samui (jen pro zajímavost, jedna noc by vás tu mohla přijít až na patnáct tisíc dolarů, v přepočtu tedy něco kolem 340 tisíc korun). Některé scény se pak natáčely v odlehlém hotýlku na ostrově Phuket a tyto lokace se pak pomocí střihu jako kouzlem spojily v jeden resort.

Mike se považuje především za scenáristu, coby režisér je ale dle jeho herců člověk na správném místě. Whiteův otec se nechal slyšet, že Mike vždy oplýval trpělivostí, kterou dnes přenáší také na plac, kromě psychické pohody ho ale zajímá i fyzické zdraví jeho svěřenců. „Vždycky se mě ptá, kolik gramů bílkovin jsem snědl nebo jaký mám krevní tlak,“ prozradil Patrick Schwarzenegger.

A co formovalo Whiteovu zvědavost v oblasti lidské duše? Dost možná se tenhle zájem rozvíjel už v dětství, kdy prý zjistil, že věci doma nejsou, jak se zdají. „Rozhodně to byl dům plný tajemství,“ svěřil se redaktorovi The New Yorker. Manželství jeho rodičů bylo složité a složité přestalo být teprve tehdy, kdy jeho otec v roce 1993 učinil coming-out.

Sexualita gayů je koneckonců tématem spousty jeho počinů. Ve třetí řadě „Lotosu“ zašel ještě dál a otevřel téma incest. White se nechal slyšet, že to není to hlavní, čemu by měl divák věnovat pozornost, byť se to zdá skoro nemožné. Tvůrce se nesnaží prvoplánově šokovat, připustil ale, že se mu líbí hledat způsoby, jak vyobrazit život gayů jako „transgresivní nebo dokonce zvrácený“. „Není to všechno neškodné, ale není to ve své podstatě škodlivé. Je to přirozeně velmi přirozené. Jsme zvířata,“ vysvětlil.

Dokonce i nyní po úspěchu dvou přechozích řad se Mike White podivuje, kam to Bílý lotos dotáhl, je si ale vědom, že mezi druhou a třetí sérií vládne poněkud odlišný tón a popularita první a druhé série se nemusí nutně promítnout do té třetí.

„Není to úplně pro široké publikum,“ míní. V roce 2021 do uzavřené a vážné společnosti hodil méně seriózně a satiricky laděnou tragikomedii, dnes má White pocit, že chutě diváků se posunuly trochu jinam. „Myslím, že se citlivost kultury změnila,“ říká. „Myslím, že lidé chtějí trochu krve v ústech.“ Zároveň si je vědom, že takhle to pravděpodobně nezůstane natrvalo, a lze tak jen těžko odhadovat, co přinesou případné další sezóny.

Foto: Walt Disney Television / CC BY-ND 2.0 / https://www.flickr.com/photos/disneyabc/

Článek TÉMA: Zaostřeno na Bílý lotos a jeho tvůrce Whitea se nejdříve objevil na FilmStories.cz.

Že se dokáže tenhle tvůrce zarýt hodně hluboko pod divákovu kůži, svědčí zrovna zmíněný Requiem za sen, který byl po psychologickém thrilleru Pí režisérovou druhou chloubou. Z psychologického dramatu, v němž hlavní roli hrají drogy, si odnesla trauma celá řada devadesátkových dětí, každý z nich si ho ale jistě dobře pamatuje dodneška.

Aronofskyho filmy se vyznačují nejen impresivními lidskými příběhy, ale také určitou surreálností a poetickým stylem vyprávění, ať už se ale Darren Aronofsky pustí do čehokoli, můžete si být celkem jistí, že budete svědky nekomfortní, mnohdy až šokující podívané, často pak s bezútěšným závěrem.

Tohle všechno nicméně pokaždé dostane zcela odlišný příběh. Requiem za sen rovná se neustále přitažlivé téma drog, Fontána rovná se příběh lásky a inspirace mayskou mytologií o tom, co se stane po smrti, Černá labuť rovná se rozklad mladé duše, která touží po naplnění svého snu, Velryba rovná se komorní drama o naprosté rezignaci.

Co film, to zcela nový námět, zcela nová problematika, zcela nová atmosféra, zcela nové poselství, zcela nový pohled na svět. Možná i právě proto, že nikdy není jasné, co čerstvého brooklynský režisér vyčaruje, je vyhlížení každého jeho dalšího počinu tak vzrušující.

A co chystá šestapadesátiletý tvůrce dál? Letos bychom se měli dočkat snímku Caught Stealing, který vzniká podle knižní předlohy Charlieho Hustona. Detektivka s českým názvem Dopaden při činu, která vyšla v roce 2005 i v českém vydání, vypráví o barmanovi Hankovi, jehož soused Russ poprosí, aby mu pohlídal kocoura.

Tenhle zdánlivě jednoduchý úkol se ukáže jako cesta do pořádné šlamastyky. Kromě kocoura dostane protagonista na hlídání i klíč, po němž touží celá spousta lidí. Hank netuší, do kterého zámku patří, ale rychle zjistí, že mu přinese opravdu hodně problémů. Ve filmu si má zahrát Zoë Kravitz nebo čím dál populárnější představitel Elvise Presleyho Austin Butler.

Na rok 2025 nám tedy Aronofsky, jenž má na kontě zatím celkem osm filmů mnoha různých žánrů – psychologické drama, psychothriller, drama s prvky sci-fi a fantasy, dobrodružné drama, sportovní drama, podobenství – chystá krimi, v roce 2026 ale potěší milovníky hororu filmem, v němž se znovu setkáme s představitelem Harryho Goldfarba Jaredem Leto.

O hororovém snímku Adrift, který vzniká na motivy povídky japonského spisovatele Koji Suzuki, tvůrce dnes již kultovního Kruhu, toho zatím moc známo není, bude ale vyprávět o jachtě, které se přezdívá „loď duchů“.

Aronofsky má ale napilno až do roku 2027, kdy se chystá ve spolupráci se studiem A24, pod jehož záštitou vzniklo i drama Velryba, vypustit do světa životopisné drama o životě miliardáře, podnikatele a generálního ředitele společností Tesla a SpaceX Elona Muska.

Použité foto: alatelefr / Flickr licencováno pod CC BY-SA 2.0 / https://www.flickr.com/photos/130163120@N03/

Článek TÉMA: Fenomén Aronofsky. Co se chystá? se nejdříve objevil na FilmStories.cz.

A začalo to už hodně dávno. Možná není náhodou, že autorkou děsivého Frankensteina je žena, právě ženy jsou totiž obvykle stavěné do role těch, kdo by měl být za každých okolností nositelem krásy.

Tělesné deformace ale baví i muže. Kdo jednou spatřil Mouchu Davida Cronenberga, už na ni nikdy nezapomněl. Jeff Goldblum měnící se postupně v nechutný hmyz jistě zůstal zarytý v hlavách nejednoho milovníka hororu. Motiv proměny člověka v hmyz je obecně oblíbenější, než by mnozí chtěli. Zatímco Franz Kafka dráždil naši představivost na papíře, Cronenberg se rozhodl dát své vizi konkrétní obrysy, hodit na plátno a předhodit divákovi jako hotovou věc.

O Cronenbergově zalíbení v body hororu bychom se mohli bavit ještě dlouho, pojďme se ale přesunout v čase do současnosti. Body horor totiž chytil nový vítr do plachet a v tomhle specifickém žánru se v poslední době vyloupla celá řada zajímavých počinů.

Jedním z nich je například snímek Substance, který i navzdory tématu hodně paradoxně oživil již trochu zaprášenou slávu Demi Mooreové. Scenáristka a režisérka Coralie Fargeatová tu velmi nápaditě, neokoukaně a trochu „šokujícně“ otevírá čím dál nepříjemnější téma stárnutí.

Něco takového se obzvlášť dotýká těch, kdo se živí vzhledem, což je případ i hlavní hrdinky v podání na výsluní navracející se Moorevé. Tvůrkyně pokládá svým filmem úplně jednoduchou otázku: Kam až jsme ochotni zajít pro mládí a krásu? Elizabeth Sparkle, zvyklá na celoživotní popularitu, je ochotná skutečně hodně.

Dostane nabídku, která se neodmítá. Ale počkat, někdo by možná přece jen odmítl. Paradoxem totiž je, že tady se za čas platí časem a Elizabeth se o jen velmi částečně navrácené mládí musí dělit se svým druhým a krásným já.

Snímek ve vás nejspíš vyvolá všechny očekávané emoce – hnus, znechucení, vztek, nepochopení, a dost možná i lítost. To všechno ale Fargeatová přenáší na obrazovku ve velmi komorním, ale líbivém vizuálu.

O dost méně známý zásah do žánru je novozélandský snímek Grafted. Čínská studentka Wei má na tváři znaménko, které jí brání v běžném teenagerském životě. Její otec započal výzkum v oblasti kožní transplantace, aby se jeho dcera nemusela potýkat se studem a pohledy ostatních, dřív než se mu ale podaří dosáhnout kýženého cíle, zemře.

Wei v jeho práci pokračuje a s pomocí učitele biologie a otcova deníku tomu pomalu ale jistě přichází na kloub. Wei nakonec objevuje něco, co se rovná zázraku, takový vynález ale může být i nebezpečný a odhodlání mladé studentky se nakonec mění v posedlost, až se situace Wei kompletně vymkne z rukou.

Další aktuální perličkou body hororů je film Jiný muž. Snímek pracuje se zmíněnou ztrátou identity. Sebastiana Stana, který se asi nejvíce proslavil rolí Winter Soldiera ve filmech Marvelu, první třetinu filmu ani nepoznáte. Hrdina, jehož hraje, totiž trpí nádorovitým onemocněním, které deformuje jeho obličej. Není překvapením, že touží po běžnosti, mnohem překvapivější je to, že jakmile jí dosáhne, začne mu jeho někdejší jedinečnost chybět.

Edward se ještě znetvořený a poněkud nesmělý seznámí se svou sousedkou, jejíž ambicí je psát divadelní hry. Ingrid se s Edwardem sblíží, a zatímco divák čeká, zda se tyhle sympatie překlopí v něco víc, Edward podstoupí léčbu, která z něho udělá jiného muže – Guye. Nevyčnívajícího a ordinérně hezkého.

Guy se Ingrid představí jako zcela nový člověk a jako takový započne i docela nový život. Svou normalitu si zpočátku užívá, jen dokud Ingrid nevypíše konkurz na hru inspirovanou jím, tedy jeho starým já, Edwardem. Na scéně se ale objeví Oswald, Guyovi svou znetvořenou podobou sladkobolně připomínající staré dobré časy. Oswald ale dokáže se svým hendikepem tak nějak líp žít. Vlastně dokáže žít líp než většina lidí.

Když Oswald celkem logicky získá roli v Ingridině hře, cítí se Guy poněkud okradený. „Třeba dají pak šanci běžným mužům, jako jsme my,“ zazní z úst neznámého přihlížejícího, který nemá ani tušení, jak moc Guye jeho slova bolí.

Jak filmy s neotřelou tematikou skončí, jistě rádi zjistíte sami. Faktem je, že tenhle hodně vyhraněný žánr není pro každého, ať už mu ale vyloženě holdujete, nebo jeden z filmů zhlédnete víceméně omylem, jisté je, že ve vás rozhodně něco zanechá.

Článek TÉMA: Body horory aneb fascinace hnusem se nejdříve objevil na FilmStories.cz.

Roboti v seriálu

Téma humanoidních robotů není ve světě filmu a literatury ani zdaleka nic nového. Prvně robota robotem nazval Karel Čapek, ačkoli představa o jeho podobě se od těch dob značně proměnila. I přesto že nám má technologický vývoj a robotika v budoucnu usnadnit život, z představy, že si do domácností pustíme stroje s lidskou podobou, plyne i celá řada obav či dokonce fóbií.

Právě tím, jak moc by se měl robot podobat člověku, se zabývá britský seriál Humans. Tenhle počin už tolik nesleduje fyzickou podobu robotů. Lidé tohoto fikčního světa jsou již na roboty, na první pohled anatomicky téměř na chlup stejné jako člověk, zvyklí. Tady se umělé bytosti liší jen barvou očí – smaragdovou, která je tu pro humanoidy typická.

Seriál Humans nicméně zachází o něco dál, hlavními hrdiny seriálu je totiž skupina humanoidů speciálně navržená tak, že dokáže cítit. A s tím přichází i celá řada otázek. Jde skutečně o pocity, jak je známe my lidé, nebo jen o propracovanější systém, který je jen velmi zdařilou imitací? Měli by mít tím pádem roboti stejná práva jako lidé? Mělo by se lidstvo těchto modifikovaných robotů bát?

Podobné otázky klade i ruský seriál s velmi obdobnou tematikou Lepší než my, který je v současné době k dispozici na Netflixu. Firma, vyrábějící roboty přijde s novým typem robota, který je naprogramovaný tak, aby zajistil bezpečí svého primárního uživatele, kterého má chránit nejen fyzicky, ale měl by mu i umět emočně porozumět.

Tady si roboti nehrají na nic, co by nebyli, i tak nicméně minimálně působí podstatně sofistikovaněji než jejich zastaralejší verze. Arisa je tedy vůči rodině, ve které žije, značně ochranitelská, avšak pro ty, kdo do ní nepatří, může být naopak velmi nebezpečná. To koneckonců demonstruje hned na začátku seriálu, když zabije jednoho ze zaměstnanců firmy.

Netflix nedávno uvedl seriál Cassandra, kde je robotka mající pod palcem všechno v domě, na první pohled zdánlivě méně děsivá. Retro verze robota, připomínající spíš kuchyňský spotřebič než člověka, se ale ve finále ukáže jako ztělesnění všeho, co nám na představě soužití s roboty vadí.

V tomto seriálu ale nejde tak úplně o humanoidního robota v pravém slova smyslu. V tomto případě bylo totiž do robota nahráno lidské vědomí, a tak tento nový počin oblíbené streamovací platformy zmiňujeme spíše jen pro zajímavost.

Roboti ve filmu

Nebezpečí robotů samozřejmě už od nepaměti fascinuje i filmové tvůrce a snímků sledujících toto téma je nespočet. Z poslední doby však můžeme zmínit například sci-fi horor M3GAN z roku 2022, sledující robotku naprogramovanou tak, aby zabavila naše děti. Vzhledem k žánrovému zařazení není těžké uhodnout, jak to s M3GAN, respektive s lidmi, kteří s ní přijdou do kontaktu, dopadne.

Robot je obvykle ve filmech vyobrazený jako něco, co člověku usnadní život – vaří, uklízí, zkrátka pomůže, kde je třeba, v mnoha ztvárnění se ale vyobrazuje jako náhrada člověka v milostném vztahu. V tomto kontextu s tématem pracuje německý film z roku 2021 s příznačným názvem Miluj svého robota, který vznikl na motivy povídky spisovatelky Emmy Braslavsky. Vědkyně Alma se zde nechá přesvědčit, aby se zúčastnila poněkud nezvyklého experimentu. Tři týdny má žít po boku humanoidního robota navrženého tak, aby splnil každou její touhu a byl tak dokonalým partnerem.

Poněkud cyničtěji roli robota coby životního partnera zkoumá film z letošního roku Společník. Jack Quaid a Sophie Tatcherová tu hrají zamilovaný pár. Dívka jménem Iris je nervózní, protože ji čeká seznámení s přáteli jejího přítele, vše ale probíhá jako na drátkách, dokud jednoho z nich Iris nezabije.

Ukáže se, že Iris není tak úplně člověk, i přesto je její chování ve světě, kde mají roboti agresivitu nastavenou na minimum, přinejmenším neobvyklé. Jak už tomu tak bývá, ukáže se, že všechno je úplně jinak, než se zpočátku zdálo.

Roboti v současné literatuře

Tohle téma ve své knize otevřel také oblíbený britský autor Ian McEwan (Pokání; Betonová zahrada; Na Chesilské pláži a jiné). Kniha Stroje jako já nás zavede do alternativní historie 80. let, kde je umělá inteligence mnohem dál než dnes. I tady autor klade otázky týkající se především lidských emocí a toho, jak se s nimi dokáže umělá inteligence vypořádat.

Otázkou vlivu umělé inteligence na lidi se zaobírá také britský spisovatel japonského původu Kazuo Ishiguro. Ten ve svém románu Klára a slunce nechá v první osobě promlouvat vyřazenou robotku, která dostane speciální úkol – dělat společnost nevyléčitelně nemocnému dítěti, které si jej vybralo. Díky tomu, že příběh je vyprávěný pohledem Kláry, se můžeme pokusit pochopit pochody „robotího“ analytické myšlení, které se snaží naopak pochopit lidské jednání.

Co se připravuje?

Filmy, seriály a knihy na toto téma budou pravděpodobně vznikat minimálně do doby, kdy se tahle utopie změní v realitu nebo dokonce v denní rutinu každého z nás a kdy si budeme moci sami začít zodpovídat nespočet otázek, které tohle téma provází.

V budoucnu se můžeme například těšit na film, který vznikne na motivy již zmíněné knihy Klára a slunce. Dále je v přípravě film Atlas, v němž si hlavní roli zahraje Jennifer Lopez, jejíž postava bude nucena spojit síly s humanoidním robotem, aby si zachránila život.

Ještě stojí za to zmínit film z roku 1999 Andrew – člen naší rodiny, ve kterém zazářil Robin Williams. Tenhle dnes již kultovní rodinný snímek by se měl totiž dočkat svého remaku.

Použité foto: Pixabay

Článek TÉMA: Humanoidní roboti všude kolem se nejdříve objevil na FilmStories.cz.